Evropská statistická agentura potvrdila, že Česko má nejhloupější energetickou politiku v EU. A abychom si téměř nejdražší elektřinu – přestože jsme největším vývozcem – lépe vychutnali, ekonomický poradní orgán vlády NERV navrhuje 25 způsobů, jak občany osolit i jinde.

Do Česka valí stagflace, nulový růst a vysoká inflace, která nemůže vyústit jinak než krizí. Obvyklé výmluvy, že jinde v EU je podobný vývoj, jsou však určeny pologramotným prosťáčkům. Evropské statistiky totiž ukazují, máme soustavnou tendenci být tím nejhorším, přestože výchozí podmínky byly velice dobré.

Základním zdrojem problémů je energetika v tísni války na Ukrajině. Ve válce se angažujeme jako žádný druhý evropský stát, naposledy garancí za ukrajinské dluhy, a v energetice kralujeme bezohledností k českým občanům. To přímo čiší z přehledné tabulky cen elektřiny a plynu v zemích EU27 podle posledního šetření Eurostatu, kterou přinášejí Lidové noviny. Podkladová data najdete na adresách (souhrnná zpráva, a pak detailně elektřina a plyn):

Dozvídáme se, že v Česku vzrostly ceny elektřiny za první pololetí o 62 procent, nejvíc v EU. Česká cena elektřiny přitom roste nejen rychle, ale taky na vysokou úroveň. Je to patrné ze srovnání s průměrnou cenou elektřiny pro evropské domácnosti (včetně daní a poplatků), která činila 25,3 eura za 10 kWh, zatímco v Česku to bylo 30,59 eura, tedy o pětinu víc. Přitom máme nadprodukci elektřiny ze zdrojů, které nepodléhají vlivům ukrajinské války, a patříme k největším vývozcům elektřiny na světě v poměru k HDP.

Také české ceny zemního plynu jsou hodně nadprůměrné. v EU27 stálo 100 kWh plynu průměrně 8,61 euro, ale v Česku 10,10 euro. Znovu tedy platíme skoro o pětinu víc než je evropský průměr. Když to srovnáme se situací před rokem, kdy byl v Česku plyn za 5,62 euro, zjišťujeme, že meziroční růst je ještě vyšší než u elektřiny, o 80 procent.

I tohle je však jen doklad toho, že dobře už bylo. Naše srovnání vychází z cen, které platily v prvním pololetí, než začaly znovu prudce stoupat. Plný dopad bezpříkladného zdražování energie pocítíme teprve na konci roku, po doběhu fixních smluv s dodavateli.

Měly by nám to trochu zmírnit vládní stropy na ceny elektřiny a plynu pro domácnosti. Jejich mechanismus známe, vláda doplatí ze státního rozpočtu rozdíl mezi zastropovanou cenou pro domácnosti a cenou z burzy. Ale kdopak asi jí na to dá? Navýší státní dluh, který pak bude třeba nějak splácet. Vysoké ceny energií tak na nás dolehnou jen o něco později.

V této souvislosti si dovoluji vyjádřit svůj soukromý názor, že prudký růst cen energií vláda zpočátku uvítala, protože ušetří podporu za obnovitelné zdroje (tržní a podporované ceny už se skoro neliší) a hlavně sníží obavy z nákladů na výstavbu jaderné elektrárny. Při těchto cenách už by se možná uživila. Prudký růst cen elektřiny umožnil ČEZu nabrat sádlo, které by pro takovou investici potřeboval.

Jenže pak se vláda zalekla rozzlobených lidí, kteří se seběhli na Václavském náměstí, a začala se přizpůsobovat unijnímu trendu tyto nečekané zisky radikálně zdanit. Zpočátku byla pro, aby se zdanily hodně (60 procent nad stávající daň z příjmů právnických osob) a ještě za letošní zisky. Jenže zatímco rozzlobené obyvatelstvo může vládu jenom vyděsit, závazné příkazy vydává někdo jiný. Hned druhý den se ukázalo, kdo tu skutečně vládne, takže na zdanění letošních superzisků ČEZ a zahraničních bank zapomeňte. Zdaňovat se bude až za rok, kdy už nejspíš nebude co.

Jak jsme se dostali k těm vysokým cenám elektřiny, které mohou potopit jak domácnosti, tak průmysl? Elektrárny vyrábějí kWh silové elektřiny za haléře až nízké koruny, ale prodávají dopředu téměř celou roční produkci na dlouhodobé smlouvy, obvykle na rok až dva roky. Přitom se řídí cenami budoucích kontraktů na burze. Loni šlo o mírné násobky výrobní ceny. To bylo výhodné, když ceny měly tendenci k soustavnému růstu, to znamená, že elektřina pro pozdější období se prodala za vyšší cenu, než za jakou se průběžně nakupovala na spotovém trhu k dennímu užití.

Jenže tahle strategie selhává, když ceny vyletěly mnohem rychleji, takže dnes se elektřina nakupuje mnohem dráž, než za kolik se původně dlouhodobě prodala. ČEZ a další velcí výrobci už na tom nemůžou moc změnit, zbyla jim asi desetina neprodané produkce, která to nezachrání.

Co se stane, když vysoké energií českou ekonomiku srazí na kolena? Když se fabriky zastaví, spotřeba elektřiny prudce poklesne, takže energetické společnosti, které stály na začátku problému, budou postiženy také. Někomu se může zdát, že co neprodají doma, snadno vyvezou. Elektřina má přece tu výhodu, že ani nepotřebuje kola. Ale potřebuje dráty, a těmi se víc elektřiny, než představuje stávající vývoz prostě neprostrčí.

Česká energetická politika tedy tlačí naši ekonomiku k havárii. Zisky zmizí, ale náklady zůstanou a naženou se do dluhů. Co s těmi dluhy? To se pokouší navrhnout vládní poradní orgán NERV, který je už nastartovaný a nabízí 25 úsporných opatření, které by snížily deficity státních rozpočtů o více než 200 miliard.

Uvedený dokument nemám, vím jen to, o čem informovala ČT. NERV tak údajně doporučuje například pomalejší růst důchodů, zvedání věku odchodu do penze, zvýšení daně z příjmu lidí na předloňskou úroveň nebo zrušení podpory stavebního spoření.

Řekl bych, že to je dobrá pomůcka pro tvorbu levicové politiky, stačí se jen vůči těmto hrubě prošlým idejím vymezit. Například řeči o penzijní reformě narážejí na pár drsných omezení. Nejde jen o oddalování penzijního věku, takže by dosluhující prezident – při troše přehánění – musel v lednu na pracák, aby to někde na vrátnici doklepal do nároku na důchod. Je to také představa, že část vyplácených důchodů se bude opírat o penzijní spoření. Díval jsem se na výnosy penzijních fondů, které přesně podle učebnic investovaly do státních dluhopisů, a teď sčítají ztráty. Dříve byly úrokové sazby pod dvěma procenty, teď jsou na šesti a výše. Staré dluhopisy s nižším úročením proto ztrácejí tržní cenu, ty nejdelší klidně i o víc než 40 procent.

Podobně míří vedle i úvahy NERV o daňové reformě. Není tam zmínka o progresívním zdanění. Progresívní zdanění příjmů (z vyšších příjmů se platí vyšší procento) bylo kdysi vymožeností levice, ale dnes se stalo mezinárodním standardem. To, že je u nás ideologicky nepřijatelné, je jen dokladem toho, jak jsme mimo. Stejně tak odpor vůči zdanění velkých majetků, přestože působí v Česku a využívají plně našich veřejných služeb. Mezinárodní autority v oboru poukazují také na potřebu sjednocení sazby daní z práce a kapitálu, aby se přehradila nejsnazší cesta pro daňový únik.

Skoro bych řekl, že nikdy nebyl v zemi takový prostor pro tvorbu radikálních levicových programů, protože stávající praxe ožebračování lidí práce se dotýká drtivé většiny obyvatelstva.